MUDr. Josef Borovka: Přátelské vztahy s kolegy jsou to nejlepší na práci v malém špitálu
Usměvavý mladý chirurg Josef Borovka je v rychnovské nemocnici i mimo ni známý svou účastí na humanitárních misích v Africe. V nekomfortních podmínkách polních nemocnic nasbíral už řadu zkušeností a vyrovnával se s mnohými krizovými situacemi. Při jejich prožívání často vzpomínal na moderní vybavení zdejších operačních sálů a diagnostické i léčebné možnosti, které jsou v tamních podmínkách pouze nedostupným snem. V tomto rozhovoru vzpomíná na to, podle jakých kritérií jako absolvent vybíral své budoucí pracoviště a věnuje se řadě témat, které mladé lékaře zajímají.
Podle čeho jste si vybíral své budoucí pracoviště? Co bylo hlavním kritériem?
Chtěl jsem mít jasný směr. Musel jsem si ujasnit, co od své kariéry očekávám a pak se rozhlédnout, která nemocnice mi to bude schopná dát. Tíhnul jsem spíše k praktické medicíně, a proto jsem chtěl umět co nejvíc v co možná nejkratším čase. Mířil jsem do malého špitálu, kde jsem měl předpoklad toho, že budu od začátku plně zapojený do práce. Také jsem nechtěl být v kolektivu desítek lidí, ale spíše v menším týmu, kde budu mít možnost kolegy poznat a navázat osobnější vztahy. V konečném výběru sehrály roli osobní sympatie a příležitost, která se naskytla. Obojí, co jsem si přál, jsem našel v rychnovské nemocnici.
Proč jste si vybral právě rychnovskou nemocnici?
Původně jsem měl nastupovat do úplně jiné nemocnice. Zkusit práci v Rychnově mi doporučil kamarád, o kterém jsem věděl, že má podobné hodnoty jako já, a vyšlo to dobře. Chirurgie v rychnovské nemocnici na mě udělala tak dobrý dojem, že jsem se rozhodl nastoupit právě sem.
Kdy jste se pak po svém nástupu do rychnovské nemocnice dostal k opravdové práci?
Už po měsíci jsem měl první větší operaci a do služeb na ambulanci jsem se dostal také relativně brzy v porovnání s ostatními nemocnicemi. Bylo to samozřejmě po domluvě s panem primářem, kdy jsem si musel sám vyhodnotit, jestli se na to cítím a on posoudil, jestli na to mám. Byl jsem rád, že jsem dostal příležitost.
Rychnovská nemocnice je svým umístěním na úpatí Orlických hor střediskem pro péči o zraněné v této rekreační oblasti. Jak se to projevuje ve vaší práci?
Přináší mi to zkušenosti, kterých si velmi cením. Není běžnou zvyklostí, že by všeobecná chirurgie zastávala i operační traumatologii, jako to máme u nás, a i v tom vidím přidanou hodnotu své práce. Operativu pacientů s traumatem tu zajišťujeme spolu s oddělením ortopedie, u těchto operací se vždy po týdnu střídáme. Je to práce, která mě zajímá a baví, a jsem rád, že tak mám šanci dostat se i k terapii pacientů se zlomeninami, a to nejen v ambulanci, ale také v operativě i následné péči.
Na co by se měl mladý lékař zaměřit při výběru svého pracoviště?
Ve výcviku mladšího doktora v operačním oboru je problém, pokud nemá možnost operovat. Sám mám tu zkušenost z doby covidu, kdy bylo operací jako šafránu. Chirurgie je řemeslo, ve kterém je potřeba se procvičovat. A je to dobré mít na paměti i při výběru pracoviště. Proto doporučuji si o tom promluvit s primářem předem a zeptat se: Jaká bude moje role? Kdy mohu začít operovat? Jak to u vás chodí se zácvikem mladých lékařů? Medici mají v šestém ročníku možnost chodit na stáže a je potřeba toho naplno využít. Konkrétně u nás v nemocnici není problém, aby student přišel i ve volném čase nebo mimo svou povinnou stáž.
Studenti u nás dostávají příležitost podívat se na operační sál, vyzkoušet si pod dohledem zkušeného lékaře oddělení provádění vizity apod. Je to výborná příležitost nejen se něčemu naučit, ale také poznat, jak oddělení funguje, jak se k sobě lidé chovají a jaká je tam atmosféra, a to je to nejpodstatnější.
Co byste poradil začínajícímu lékaři, příp. zpětně sám sobě, v době, kdy jste začínal?
Rozhodně radím přistupovat k práci s pokorou a respektem. Respekt někdy u začínajícího doktora hraničí s panikou, a i když se mi teď může zdát, že jsem se někdy stresoval zbytečně, myslím si, že to k tomu patří. Rozhodně je určitá míra stresu lepší než něco podcenit. Zároveň je dobré pamatovat i na to, že práce není všechno, a i přes počáteční velké nadšení myslet také na praktické věci, jako jsou přiměřená dojezdová vzdálenost z domova, informovat se na systém služeb apod. Doporučuji také nebát se poznávat se s kolegy i z jiných oddělení. Dobré vztahy jsou pak obrovskou výhodou při spolupráci. Nemusím se pak bát kolegovi během noční služby zavolat, poradit se s ním, vzájemně se podpoříme a vyjdeme si vstříc. A právě tahle rodinná atmosféra je to nejlepší na práci v malém špitálu.
Současná generace mladých lékařů má odlišné představy o životě než jejich starší kolegové. Je pro ně mnohem důležitější volný čas a osobní volno je také větší motivací než výplata. Ne vždy pro to nacházejí v nemocnicích pochopení. Jak to vidíte vy?
Neřekl bych přímo mnohem důležitější, ale souhlasím s tím, že to důležité je a myslím si, že to tak je správně. Řada starších doktorů by se mnou jistě nesouhlasila, ale takové je už současné nastavení myšlení mladých lékařů. Nebráním se službám, jsem připravený na to v nemocnici trávit více času, než tráví většina lidí v práci, a když je to potřeba, vezmu i sérii služeb za sebou. Na druhou stranu, psychická hygiena je důležitá, stejně jako osobní život. Litovat ve stáří toho, co člověk promeškal, je pozdě. Pokud někdo slouží obden, může být jen otázka času, kdy přijde nějaká forma vyhoření. Není přeci v pořádku, aby bylo automatické, že lékař nemá čas setkávat se s širší rodinou, být doma pro své děti apod. Mluvím samozřejmě o mnoha přesčasových hodinách a mnoha víkendech v nemocnici, není řeč o několika službách v měsíci. Proto by se s tímto trendem mělo počítat, ačkoliv to jistě přidělá managementu nemocnic vrásky, protože je to náročnější na personál i na zajištění péče. V některých zemích se s tím už poprali, takže asi nějaká cesta bude, byť není lehká. Zrovna tak ale je třeba říct, že by bylo naivní, kdyby si mladý lékař myslel, že půjde do nemocnice pouze na základní počet hodin, a tím to skončí. Obzvlášť ze začátku by to zapálení mělo být obrovské. Pokud si člověk najde lásku ke svému oboru, rád zůstane v práci déle, protože mu záleží jak na pacientovi, tak na odvedené práci. Sám to mám tak, že pokud se mě kolega zeptá, jestli chci zůstat déle a být u nějaké operace, neváhám. Eventuálně, když se naskytne šance, přijedu ve svém volnu do práce třeba odoperovat se starším kolegou akutní zlomeninu. Tím, že mám svou práci rád, je to pro mě relaxace, a vím, že mě to posouvá.